Literární Směry, Autoři a Díla k Didaktickému Testu

Světová literatura do konce 18. století

Starověk je základ všeho - tady se zrodily základní literární žánry jako epos, drama a báseň. Autoři se zabývali velkými tématy: hrdinstvím, osudem a vztahem člověka k bohům.

Homér s Iliasou a Odysseou vytvořil vzory hrdinského eposu, zatímco Sofokles v tragédiích jako Antigona ukázal, co se stane, když se člověk postaví moci. Bible pak položila morální základy západní civilizace.

Středověk přinesl dvě linie - duchovní literaturu (legendy, náboženské texty) a světskou (rytířské eposy). Píseň o Rolandovi oslavuje věrnost a hrdinství, zatímco legenda o Tristanovi a Izoldě představuje osudovou lásku.

Renesance konečně postavila člověka do středu pozornosti. Dante v Božské komedii alegoricky popsal cestu duše, Shakespeare zase vytvořil nesmrtelné tragédie o lásce a moci. Boccaccio v Dekameronu vtipně kritizoval společnost prostřednictvím 100 novel.

Tip na zkoušku: Zapamatuj si základní díla a jejich hlavní témata - často se ptají na rozdíly mezi jednotlivými epochami.

Klasicismus, osvícenství a preromantismus (17.-18. století)

Klasicismus sázel na rozum, řád a mravní poučení - vzorem byla antika. Molière ve svých komediích jako Lakomec nebo Tartuffe mistrně odhaloval lidskou hloupost a pokrytectví.

Osvícenství přineslo kritiku církve a absolutismu. Voltaire v satirickém díle Candide ironicky útočí na slepý optimismus a církevní moc. Swift v Gulliverových cestách satiricky kritizuje politiku i vědu své doby.

Preromantismus už kladl důraz na city a přírodu. Goethe s Utrpením mladého Werthera vytvořil dopisový román o nešťastné lásce, který inspiroval celou generaci mladých lidí k citlivosti.

Pozor na zkoušku: Často se ptají na rozdíl mezi klasicismem (rozum) a preromantismem (city).

Česká literatura do konce 18. století

Staroslověnské období začalo příchodem Konstantina a Metoděje, kteří přinesli písmo a přeložili náboženské texty. Vznikly první písemné památky v našem jazyce.

Vrcholný středověk znamenal prosazení češtiny jako literárního jazyka. Dalimilova kronika byla první veršovaná kronika v češtině s vlasteneckým tónem. Mastičkář představuje nejstarší české drama s vulgárním humorem.

Jan Hus během husitství zdůrazňoval srozumitelnost víry a psal česky, aby mu rozuměli všichni. V renesanci pak Václav Hájek z Libočan napsal populární Kroniku českou plnou vlasteneckých legend.

Jan Amos Komenský vytvořil v Labyrintu světa a ráji srdce alegorické dílo o hledání smyslu života, zatímco Bedřich Bridel reprezentuje barokní náboženskou poezii.

Světová literatura 19. století - část 1

Romantismus postavil do popředí city, svobodu a výjimečného jedince. Byron vytvořil typ "byronského hrdiny" - osamělého, vzpurného muže, který inspiroval generace románových hrdinů.

Victor Hugo v Bídnících a Chrámu Matky Boží v Paříži bojuje za spravedlnost a ukazuje silné emoce. Edgar Allan Poe pak založil detektivní a hororovou prózu s psychologickými prvky.

Puškin s Evženem Oněginem vytvořil veršovaný román o znuděném hrdinovi a osudové lásce. Alexandre Dumas zase v Třech mušketýrech oslavoval přátelství, čest a odvahu.

Jane Austenová v Pýše a předsudku ironicky kritizovala postavení žen a společenské konvence. Její díla dodnes inspirují romantické komedie.

Klíčové pro testy: Romantismus = city, individualismus, příroda, historie, exotika.

Světová literatura 19. století - část 2

Realismus se soustředil na skutečnost a každodennost. Balzac v cyklu Lidská komedie mapoval celou společnost, zatímco Dickens v sociálních románech jako Oliver Twist kritizoval chudobu.

Ruská literatura dosáhla vrcholu s Dostojevským (Zločin a trest - psychologický román o vině) a Tolstojem (Vojna a mír - epos o ruské společnosti). Čechov pak v dramatech zachytil všednost a vnitřní krize postav.

Naturalismus s Émile Zolou zdůrazňoval vliv prostředí na jedince a často zobrazoval drsné sociální podmínky.

Počátky moderny přinesly symbolismus s Baudelairem (Květy zla) a dekadenci s Oscarem Wildem (Obraz Doriana Graye).

Česká literatura 19. století

České národní obrození mělo jasný cíl - obnovit češtinu, historii a kulturu. Josef Dobrovský kodifikoval gramatiku, Josef Jungmann obohatil slovní zásobu překladovými slovníky.

Rukopisy královédvorský a zelenohorský měly posílit národní hrdost (později se ukázaly jako falza). Josef Kajetán Tyl založil české divadlo a napsal Kde domov můj.

Karel Hynek Mácha s Májem vytvořil vrchol českého romantismu - tragickou lásku spojenou s přírodou a smrtí. Karel Jaromír Erben v Kytici zpracoval lidové balady o vině, trestu a magických motivech.

Božena Němcová v Babičce idealizovala venkovský život a národní hodnoty. Karel Havlíček Borovský se stal zakladatelem české žurnalistiky a mistrnou politickou satirou kritizoval absolutismus.

Májovci se věnovali současnosti a městu. Jan Neruda v Povídkách malostranských zachytil všední život s ironií a psychologickým pohledem.

Ruchovcí a Lumírovci reprezentovali dva směry - vlastenecký a světový. Svatopluk Čech psal angažovanou poezie, zatímco Jaroslav Vrchlický otevíral českou literaturu světu.

Důležité rozlišování: Ruchovcí = vlastenectví, venkov; Lumírovci = světovost, umělecká kvalita.

Světová literatura 20. století

Dvacáté století přineslo světové války, krize a totalitní režimy, což se dramaticky odrazilo v literatuře. Vznikly nové směry jako expresionismus, surrealismus nebo existencialismus.

Thomas Mann v Buddenbrookových zachytil úpadek měšťanské rodiny. Franz Kafka vytvořil absurdní svět plný úzkosti a odcizení. Ernest Hemingway představuje "ztracenou generaci" po první světové válce.

Existencialismus s Albertem Camusem (Cizinec) a Jean-Paulem Sartrem řešil otázky svobody a odpovědnosti. George Orwell v 1984 varoval před totalitou.

Magický realismus Garcíi Márqueze (Sto roků samoty) mísil realitu s fantastickými prvky. Postmodernismus pak experimentoval s jazykem a kompozicí.

Pro maturity: Zapamatuj si hlavní témata - války, totalita, odcizení, experiment s formou.

Česká literatura 20. století

Bohumil Hrabal mistrně zachytil "pabitelství" a poetiku každodennosti v dílech jako Ostře sledované vlaky. Milan Kundera ve Žertu filosoficky reflektoval absurditu dějin.

Holocaust zpracovali Arnošt Lustig (Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou) a Ladislav Fuks (Spalovač mrtvol), který se věnoval psychologii šílenství.

Václav Havel vytvořil absurdní dramata o jazykové manipulaci (Vyrozumění) a stal se symbolem boje za svobodu. Josef Škvorecký v Zbabělcích spojil jazzovou kulturu s válečnými zážitky.

Divadlo Járy Cimrmana (Svěrák a Smoljak) bavilo diváky mystifikací o českém "géniovi". Ota Pavel v Smrti krásných srnců vtipně a dojemně vzpomínal na dětství.